Žraloci jsou postrachem lidí i zvířat
Nejobávanějším predátorem moří je bezpochyby žralok bílý (Carcharodon carcharias), někdy nazýván též lidožravý. Je pravdou, že má na svědomí většinu útoků na člověka, které končí smrtí napadeného. Ovšem neútočí záměrně. Jako strašlivé mořské monstrum jej spíše proslavil film Čelisti.
Přísně chráněný živočich
Žralok bílý se vyskytuje většinou v pobřežních vodách, ale nejen tam. Spatříme jej i na volném moři, zejména v oblastech mírného či tropického pásu. V chladných vodách se vyskytuje jen výjimečně. Přestože není přesně známo, v jaké kvantitě se zde pohybuje, i přesto se jedná o přísně chráněného živočicha. A protože se stal populárním objektem sportovních rybářů, jeho výskyt klesá. Pro maso se však obyčejně neloví.
Udržuje stabilitu pomocí hřbetní ploutve
Žralok bílý dorůstá délky asi 6-8 m. Váha se pohybuje okolo 2 a více tun. Samice bývají obvykle většího vzrůstu než jejich drahá polovička. Břicho žraloka je bílého odstínu, a to proto, aby při pohledu zdola ladilo s prosluněnou hladinou. Naopak hřbet je šedý a splývá s hladinou při pohledu seshora. Žralok má nesouměrnou ocasní ploutev poloměsíčitého tvaru. Disponuje párem srpovitých prsních ploutví a hřbetní ploutví ve tvaru trojúhelníku. Tato ploutev slouží k udržení stability při plavání.
Žralok bílý se pohybuje těsně u dna či naopak brázdí vodu u hladiny. Za pohled stojí i žraločí skoky. Umí skákat až do 2,5 metrů nad hladinu. Pod vodou pak dokáže krátkodobě vyvinout rychlost i 50 kilometrů v hodině. Na delší pronásledování jej neužije.
Žralok cítí kořist na několik kilometrů
Ostatně jako všichni žraloci, ani lidožrout neumí aktivně pohybovat žábrami. Musí být v neustálém pohybu, aby žábrami protékala stále čerstvá voda, bohatá na kyslík. Když se žralok zamotá do sítě, většinou zemře udušením. Žralok bílý dokáže udržovat vyšší teplotu těla než je teplota okolního prostředí. Studená krev od žaber se totiž ohřívá v bohatě prokrvených svalech, které neustále pracují. Díky tomu žralok rychleji tráví a navíc jsou jeho svaly neustále připraveny k okamžitému výkonu. Tento fakt mu mimo jiné umožňuje vytvořit si specifickou strategii při lovu. Žralok bílý útočí zezdola. Svou kořist nalézá dle čichu. Kuželovitý rypec (rostrum) žraloků je poset drobnými jamkami, jež slouží jako smyslový orgán, chemoreceptor.
Ten je vyvinut natolik dobře, že predátorovi umožňuje vycítit potravu až na vzdálenost několika kilometrů. Na svou kořist obvykle útočí rychlým výpadem zezdola, přičemž se snaží napadnout celou oběť a zakousnout ji. To vskutku není žádný problém, neboť zuby žraloka dosahují až 7 centimetrů a disponují pilovitými okraji. Zajímavostí je i to, že když dochází k útoku, žralok zatáhne přes oči mžurku, takže nevidí a vnímá pouze elektrické potenciály ve svalech kořisti. Po tomto prvním náhlém útoku krouží kolem oběti a čeká, až se zcela vysílí a skoná, aby mu již nikdy více nemohla utéci či nebyla schopna ublížení. Při celém procesu žralok nezapomíná na odpočinek. Celá akce jej dostatečně vysiluje, a proto je nutné kontinuální udržování sil ke konečnému požití oběti.
Mláďata žraloků jsou po narození samostatná
Žraloci bílí se živí v podstatě čímkoli, co jim přijde do cesty. Živočichy, které v moři potkají – od tuňáků přes mečouny, delfíny až po tuleně a lachtany. Loví samostatně, pravděpodobně žijí i jako samotáři. Byly však zpozorovány i menší skupinky žijící pospolu. Žraloci bílí jsou živorodí. Žraločí embrya v matčině lůně nejsou nijak vyživována, a tak jim nezbývá nic jiného než požírat neoplozená vajíčka nebo své sourozence. Mláďata se pak rodí plně vyvinutá, jsou velká asi 1,2 metru. Ihned po narození od matky odplavou a učí se sama lovu.
Tip: Přečtěte si zajímavé informace i o ostatních suchozemských či vodních živočiších.
