Želva bahenní: naše jediná původní želva

Zdroj: digitaldictator / 123RF.com

Reklama

Želvy jako domácí mazlíčci

Lidé se rádi chodí do zoologických zahrad dívat na velké želvy sloní, nebo se na dovolené v tropických krajinách kochají pohledem na obrovské mořské želvy. Někteří si i přes zákaz dovážejí suchozemské a vodní želvy z oblasti Středozemního moře. Často si lidé želvy kupují jako domácí mazlíčky, ale jen málokdo ví, že i u nás, v České republice, máme svou želvu.

Ve středověku se jedlo želví maso

Želva bahenní (Emys orbicularis) je nejsevernějším druhem želvy v Evropě. Obývá část střední Evropy, ale díky fosilním nálezům víme, že v teplých dobách meziledových byl areál jejího rozšíření mnohem větší. Dokonce i ve středověku, kdy se maso této želvy stalo velmi vyhledávaným postním jídlem jak chudiny, tak i panstva. Dosud žije původní populace želv bahenních jen na jižní Moravě, ale vyskytuje se i v Čechách. Tyto skupiny pravděpodobně vysadili teraristé želvami bahenními z Balkánského poloostrova. Celkově se stavy želv snižují a postupně její druh vymírá.

Želva je plaz, poznáme ji podle krunýře

Želvy jsou zvláštní skupinou plazů, kterou každý člověk bezpečně rozezná od dalších druhů díky odlišné stavbě kostry. Želví krunýř se dělí na dvě části. Horní je karapax, spodní břišní část je plastron. Končetiny a ocas mají pokryté malými šupinami, hlava a zbytek těla jsou potaženy jemnou kůží bez šupin. Na konci prstů má dlouhé a ostré drápy. Želva bahenní nemá zuby, ale její tlama je zakončená rohovitými okraji čelistí. Samice jsou velké od 16 do 23 cm, samci jsou menší. Samci mají na karapaxu i v dospělosti patrný středový kýl, samice mají krunýř vždy oblý. Liší se i délkou a tvarem ocasu, samečci mají ocas dlouhý a pomalu se zužující a samičky mají jen krátký ocásek. Karapax je zbarven od šedohnědé až po úplně černou barvu, často s malými žlutými skvrnkami. Plastron mají samice světlejší než samci, je bílý s nádechem dožluta, někdy s černými skvrnami.

Zdroj: Jana Scigelova / 123RF.com

Samičky kladou vajíčka do díry v půdě

Želvy bahenní zimují zahrabané v bahenních usazeninách na dně klidných vodních nádrží i v přirozených močálech od října a probouzejí se zpravidla v dubnu. Jsou schopny přijímat kyslík rozpuštěný ve vodě, což jim pomáhá nejen při zimování, ale také jim prodlužuje dobu úkrytu ve vodě před nepřáteli. Páří se v květnu. Vajíčka klade samice přibližně za měsíc do vyhrabané jamky v půdě, která může být i docela daleko od vody. Ve snůšce bývá od 3 do 10 vajíček, může jich být ale i více. Vajíčka jsou protáhle oválná, bílé až krémové barvy. Inkubace v přírodě trvá 90 až 145 dní, podle umístění snůšky a počasí. Vápnitou skořápku vajíčka prorazí mláďata vaječným zubem, který je podobný tomu ptačímu. Doba líhnutí trvá od srpna do října. Mláďata jsou po vyklubání velká 2,5 až 2,8 cm a na podzim, často hned po vylíhnutí, se zahrabávají do měkké hlíny, kde tráví zbytek svého žloutkového vaku. Výjimečně se mohou vyklubat až na jaře.

Potrava a výskyt želvy bahenní

Želvy bahenní jí hlavně ryby, pulce a dospělé obojživelníky. Mohou jíst i měkkýše a hmyz. Důležitou složku potravy také tvoří vodní rostliny. Jediným zvukem, který želva vydává, je syčení. Želva bahenní se dožívá až 80 let, v zajetí může i déle. Žije v nejteplejších místech naší vlasti. Vyhledává hlavně stojaté vody, tůně, rybníky a slepá ramena řek nebo velmi pomalu tekoucí řeky. Kromě želvy bahenní se vyskytují na území České republiky další druhy želv. Nejčastějšími vodními druhy jsou želvy nádherné a želvy kaspické. Žijí u nás i suchozemské želvy žlutohnědé nebo zelenavé. Tyto druhy mohly utéct od chovatelů, ale mnohem častěji jsou jen odloženými hračkami lidí, které již nebavilo se o tato zvířata starat. Tyto želvy se podle současných informací u nás ve volné přírodě nerozmnožují.

Share on facebook
Sdílet na Facebooku

Čas na zdraví

Reklama

Používáme cookies, abychom vám zajistili co nejsnadnější použití našeho webu. Více informací: Podrobnosti o cookies.