Labutě mají sněhově bílé peří
Labuť velká vyniká oproti jiným ptákům svou velikostí, silou a krásou. Její vzhled i pohyb je královsky důstojný. Byla a je velmi často chována jako okrasa parků a velkých zámeckých zahrad. Dostala se do mnoha pověstí i pohádek.
Z ošklivého káčátka vyroste krásná labuť
Labuť velká (Cygnus olor) je pták patřící do řádu vrubozobých. Její velikost se pohybuje od 130 do 160 cm, rozpětí křídel od 200 do 240 cm, váha okolo 8 až 16 kg. Je celá bíle opeřená, jen nohy má černé. Zobák je sytě oranžovočervený, s černým okrajem a nápadným hrbolem u kořene. Krk při plavání drží v charakteristické prohnuté pozici, ve tvaru písmene S. Pohlaví jsou si velmi podobná, samci ale bývají větší a mají sytěji zbarvené zobáky. Mláďata labutí mají šedě zbarvené peří, proto se zdá, že ani nepatří ke svému druhu. To se stalo námětem mnoha pohádek o ošklivém káčátku, ze kterého se pak stane nádherná labuť. Toto zbarvení se mění ve sněhově bílou na konci prvního roku jejich života.
Samička staví hnízdo z rákosu
Labuť velká žije na sladkovodních jezerech a rybnících, které mají břehy porostlé rákosem. Ten používá samice při stavění hnízda, které leží přímo v rákosinách, nebo na malých ostrůvkách dál od břehu. Hnízdo je široká kopa z rákosu, ale i jiných vodních rostlin. Samec hnízdo jen hlídá, samice sama sedí na 5-7 šedozelených vejcích, která jsou ukrytá v husté vrstvě peří, které si před hnízděním vytrhala z hrudi. Mláďata se vylíhnou po 35 dnech a hned po oschnutí vyplouvají s rodiči na vodu. Labutí samci jsou velmi teritoriální, rádi bojují s jinými samci, rychle bijí křídly do vody a dlouze se přitom „kloužou“ po hladině. Labuť je otužilý pták, v zimě jí stačí nezamrzlá vodní plocha. Přesto některé labutě velké odlétají na zimu ke Středozemnímu moři nebo na dolní tok řeky Dunaj. V České republice v současnosti hnízdí 600 až 700 párů a pomalu jejich počet roste.
Sameček hlídá a chrání svou rodinu
Mláďata se živí hlavně malými vodními živočichy. Dospělé labutě mají rády vodní rostliny. Ty vybírají ze dna jen v hloubce, kam dosáhnout svým dlouhým krkem, předkloní se a z vody jim vyčnívá jen ocas. Labutě se nikdy nepotápějí celé, proto nemohou hledat potravu ve větší hloubce. Na rybnících a jezerech v blízkosti lidských sídel se naučily jíst sušené pečivo a po lidech ho dokonce někdy začaly i vyžadovat. Labutě také dokážou napadnout člověka a uštědřit mu svými silnými křídly bolestivé podlitiny. To se stává, když se člověk přiblíží moc blízko samice s mláďaty. Samec, který celou rodinu hlídá, ho s charakteristickým syčením a postojem s roztaženými křídly varuje. Když člověk neustoupí, samec neváhá zaútočit, protože si myslí, že je jeho rodina v ohrožení.
Labutí láska trvá do konce života
Labutě jsou známé tím, že si partnera hledají na celý život. Toho využil i anglický král Jindřich VIII., který podle pověsti nechal zabít a snědl samici labutě, která se svým partnerem hnízdila na jezeru v královských zahradách. Učinil tak proto, že tyto labutě měla ráda jeho druhá žena Anna Boleynová, která tento labutí pár chodila často krmit. Stalo se tak v den, kdy Annu nechal uvrhnout do vězení za to, že mu nikdy neporodila syna.
Dodnes všechny labutě ve Velké Británii patří královně a britská královská rodina se pravidelně účastní jejich sčítání. Labutě se stala také vyhledávaným erbovním zvířetem, v Česku ji má mnoho měst a obcí ve znaku, jako například Rumburk, Svatoňovice nebo Otnice. Také byla oblíbeným zvířetem u šlechty, která kromě toho, že ji chovala u svých sídel, si ji dávala do svých erbů, jako páni ze Švamberka.
Tip: Nenechte si ujít i další zajímavé živočichy z prostředí ve kterém žijí.
