Sudokopytník s tlustou kůží
Krásný slunný den na koupání. Ručník, plavky, opalovací krém… Sbalíme si svých ,,pár švestek“ a vyrážíme k vodě. Usadíme se na klidném místečku, nafoukneme lehátko a hurá do vody. Idylku může překazit jedna věc. Můžeme se totiž ocitnout na nesprávném místě. Na klidné vodní hladině se rozprostírají podivné šedé objekty. Kdepak kameny! Pokud z vody vyčuhuje několik párů očí a nozder, tento přírodní úkaz nesignalizuje bezpečné koupání. Zavalitého těla, které je ponořené do vody, si jen stěží všimneme. O koho se jedná? Blíží se k nám ,,živý balvan“ neboli hroch obojživelný. Ale to už jsme v pěkném průšvihu.
Hroch je druhý nejtěžší suchozemský savec
Hroch obojživelný (Hippopotamus amphibius) patří mezi nepřežvýkavé sudokopytníky. Vyskytuje se na území subsaharské Afriky, a to v počtu kolem 150 000 kusů. Dříve obýval téměř veškeré africké vody včetně Nilu. Hroch je jedním z mistrů světa v těžké váze mezi suchozemskými savci. Váží celých 1000 až 2000 kg. Mezi suchozemskými savci jej v hmotnosti předbíhá pouze slon. Další místo v žebříčku zaujímá nosorožec, jenž patří do váhové kategorie hrocha. Samice hrochů bývají menší než jejich protějšky.
Samci totiž rostou celý život, kdežto samice se fyzicky vyvíjí pouze do 25. roku. Ve volné přírodě se hroch dožívá až 40 let. V zajetí může žít až 50 let. Typickou hroší barvou je šedá. Hroch nosí nejčastěji šedou. Neobvyklým úkazem nejsou ani hroši růžoví či bílí. V těchto případech se jedná o barevné odchylky – albinismus nebo leucismus. Označení ,,hroší kůže“ nevznikla jen tak nadarmo. Bodnutí komára je nechává klidným. Hroch je vybaven tloušťkou kůže okolo 3 cm. Na břiše má kůže 1 cm, ale na zádech a v zadní části těla 5 cm.
Hrošík liberijský je příbuzný hrochů
Nejbližším příbuzným hrocha obojživelného je hrošík liberijský, jenž patří do čeledi hrochovitých. Za další ,,rodinné“ příbuzné se mohou označit prasata či pekari páskovaný. Nedávné výzkumy na základě DNA také ukázaly, že nejbližší příbuzní hrocha obojživelného jsou zejména kytovci, konkrétně velryby.
Hroši žijí v deseti až dvacetičlenných stádech. V čele stáda je vždy samec, jemuž jako jedinému náleží funkce páření se samicemi. Stádo je tvořeno i samicemi a mláďaty. Mladí samci jsou vůdcem tolerováni do doby, než se rozhodnou stádo opustit či dominantního vůdce smečky vlastními silami ,,sesadit“ z trůnu.
Hroši většinu času tráví spánkem
Hlavním bodem na programu hrošího dne je spánek. Ať už ve vodě či na souši, hroch odpočívá hroch obojživelný přibližně 18 hodin denně. Rád se sluní na písčinách poblíž vody. A když je mu nesnesitelné vedro, neváhá smočit prsty a uniknout přehřátí či případnému nebezpečí. I přesto, že hroši působí mírumilovným a klidným dojmem, je všeobecně známo, že jsou považováni za jedny z nejnebezpečnějších tvorů Afriky. Za rok ohrozí až 200 lidí. V Africe tak mají na svědomí více obětí než lvi, gepardi či nosorožci. I přes svou tělesnou konstituci není tento živočich vůbec pomalý. Uniknout ze spárů hrocha není snadné. Je schopen vyvinout rychlost až 30 km/h. Hroši patří mezi býložravce. Jsou však známy i případy napadení antilopy, kdy hroch ulovenou kořist neváhal zkonzumovat. Překvapivý byl také objev kanibalismu.
Komunikace a rozmnožování hrochů
A jak je to s komunikací? Mezi specifická dorozumívání hrocha patří především odfrkávání a troubení. Dokáže vyprodukovat i silný řev o hlasitosti až 115 decibelů. Mimo jiné ovládá i dorozumívání pod vodou pomocí infrazvuku. Konec-konců i proces rozmnožování se odehrává ve vodním prostředí. Voda nadnáší samce, který během páření zaujímá polohu nad samicí. Ta je po celou dobu aktu pod vodou a vynořuje se jen kvůli nádechu. Samice je březí 8 měsíců. Rodí nejčastěji jedno mládě. Jen velmi zřídka se rodí dvojčata. Novorozeně váží až 50 kg a měří kolem 1 metru. Potravu mláděte tvoří zprvu mateřské mléko. Mládě je kojeno pod vodou. Přibližně od 6. týdne se živí rostlinami. Matka žije s mládětem i několik let.
Tip: Poznávejte zajímavé živočichy a jejich životy.
