Honič z Artois: nejlepší lovec zajíců

Zdroj: Isselee Eric Philippe / 123RF.com

Reklama

Historie plemene

Během 17. století se šířil z Francie a Anglie do celé tehdejší Evropy moderní způsob lovu, takzvaná parforsní štvanice. Jezdci na koních byli při tomto způsobu honu provázeni početnou smečkou středních honicích psů a pronásledovali většinou předem chyceného a opětovně vypuštěného chovného jelena, daňka nebo lišku. Parforsní hon se postupně stal spíše společenskou událostí, která byla typická pro honosné dvory a šlechtická panství.

Pýchou každého šlechtice pak bylo vlastnit tu nejkvalitnější smečku honičů. Kromě anglických bíglů či foxhoundů se při parforsním lovu velmi dobře osvědčili také honiči z francouzského kraje Artois, kteří po čase ovlivnili také vývoj již zmiňovaných plemen z ostrovů. Svým vzhledem tito psi nezapřou podobnost se švýcarskými honiči.

Po válce zastávali chovatelé názor, že honič z Artois zcela vymizel, ale naštěstí se jeho chov podařilo zachránit a v 70. letech minulého století došlo k jeho obnově díky jistému panu Andréchymu.

Stavba těla, popis

Tělo honiče z Artois je charakteristické širokou hrudí a okrouhlými boky. Hřbet je dostatečně dlouhý a pevný. Hrudní končetiny jsou silné a mocně osvalené, pánevní končetiny disponují rovněž výborným osvalením, stehna jsou u nich plně osrstěná. Tlapy jsou silné, s dostatečným klenutím prstů, které jsou uzavřené. Polštářky mají výrazně černou barvu.

Hlava je velká a široká, jeví se spíše kratší, lebka má jen lehké klenutí, s mírně vyznačeným hrbolkem na týlu. Oči lze považovat za plné, jsou větší a široce otevřené. Jejich barvou je tmavší odstín hnědé. Uši přiléhají a jsou zcela ploché, dosahují až k očím. Nos je černý, velký, s výrazně otevřenými nozdry.

Ocas honiče bývá nesený nejčastěji ve tvaru srpu, je dlouhý a klenutý. Srst je krátká, poměrně tvrdá a dost silná.

  • Výška v kohoutku: 53-60 cm
  • Dospělá váha psa: 28-30 kg
  • Dožívá se až 15 let

Zbarvení

Barva srsti je trikolorní, připomíná srst jezevce nebo zajíce, s pláštěm nebo velkými plotnami. Hlava by měla být vždy plavá, někdy je možná barva dřevěného uhlí.

Charakteristické vlastnosti

Honič z Artois je skvělým loveckým psem, který ovšem dokáže také potěšit rodinu a žádný problém mu nedělají ani menší děti. Jeho povaha vůči člověku je nesmírně vlídná, v divočině se však dokáže postavit i větším zvířatům, třeba jelenovi nebo kanci. Projevuje se značnou odvahou, vytrvalostí a houževnatostí, rychlost ovšem není jeho největší předností. I přesto si zachovává velkou efektivitu při honu na různou zvěř.

Tento pes si našel velkou oblibu mezi mnoha lovci a chovateli a dokáže se za péči také náležitě odměnit nekončící věrností. Je odolný proti nástrahám klimatu, tedy vodě, větru, dešti a slunci a může pracovat v podstatě v jakémkoliv terénu. Pokud se mu podaří ulovit či uštvat zvěř, hlásí svůj úlovek velmi výrazným a hlasitým štěkotem.

Zdroj: Isselee Eric Philippe / 123RF.com

Březost

  • Délka březosti: cca 65 dní
  • Počet štěňat: 3-6

Výcvik, péče

Výcvik a trénink tohoto loveckého plemene nejsou jednoduché a je třeba mít pevnou ruku i hlas zkušeného chovatele. Odměnou vám však bude poslušný pes, vhodný do nepohody. Zajistěte mu především dostatek volného výběhu a berte ho na pravidelné procházky za jakéhokoliv počasí, samozřejmě i v zimě.

Pokud hovoříme o srsti, ta nevyžaduje zvláštní péči, stačí jednou až dvakrát měsíčně pročesat. Vhledem k tomu, že je honič z Artois zvyklý na život ve smečce, velmi nelibě snáší samotu. Pokud to zvládnete, pořiďte si tedy klidně více těchto zajímavých psích jedinců.

Využití plemene

Honič z Artois byl používán k honu již na dvoře Ludvíka XIII., specializoval se především na hon vysoké zvěře, lišek, ale také zajíců. Právě v honu zajíců si vydobyl pozici jednoho z nejlepších loveckých psů. Dnes se stále používá k lovu, většinou se střelnou zbraní. Rovněž je to výborný společník pro rodinu.

Zajímavost

Honič z Artois byl postupně zkřížen s mnoha dalšími plemeny a už to vypadalo, že zcela vymizí, na konci 19. století se již téměř nevyskytoval. Chov byl ale obnoven ve francouzském kraji Somme v 70. letech 20. století.

Share on facebook
Sdílet na Facebooku

Čas na zdraví

Reklama

Používáme cookies, abychom vám zajistili co nejsnadnější použití našeho webu. Více informací: Podrobnosti o cookies.