Haterie novozélandská aneb Krok zpět do prehistorie

Zdroj: dudlajzov / 123RF.com

Reklama

Haterie je ještěr z prehistorického řádu

Víte, čím si haterie novozélandská vysloužila přezdívku „živá zkamenělina“? Před 200 miliony let, v období druhohor, byl na Zemi hojně rozšířen plazí řád Rhynocephalia. Přes nápor savců, kteří se posléze ,,roztahovali“ na pevnině, dva druhy z tohoto prehistorického řádu přežily až do dnešních dob. Nazývají se hateriemi.

Přísně chráněný živočich

Domovem haterie novozélandské (Sphenodon punctatus) jsou, jak napovídá samotný název, ostrovy okolo Nového Zélandu. Jedná se o endemický druh. Nevyskytuje se proto nikde jinde na světě, neboť odevšad byl vyhnán převažujícími savci. Dříve se nacházel i na Novém Zélandu, ale i odtud byl vytlačen lidmi a krysami. Útesové ostrůvky, na kterých haterie přežívá, nedisponují téměř žádnou vegetací. Jedná se o unikátní živočišný druh, který se ocitá na pokraji vyhynutí, a tudíž je přísně chráněn.

Zdroj: Rudmer Zwerver / 123RF.com

Haterie mají temenní oko a fosilní znaky

Haterie novozélandská dosahuje 50 – 80 cm. Váha tohoto ještěra (nezaměňovat s ještěrkou) se pohybuje okolo 1 kg. Samice haterie jsou běžně o polovinu menší než samci. Tělo je pokryto šedými až olivovými šupinami. Na hřbetě se nachází pruh zašpičatělých šupin. Díky nim dostala název Tuatara (v překladu značí trnitý nebo ostnatý), a to zásluhou původních obyvatelů Nového Zélandu, Maorů. Na těle haterie se zachovaly některé „fosilní“ znaky. Místo páteře má strunu hřbetní, chordu dorsalis – jakousi pevnou, přesto pružnou tyčinku. Také nemá ušní bubínky ani střední ucho. Její ulomený ocas je však schopen regenerace, což prozrazuje, že se jedná o evolučně velmi starou plazí schopnost. Haterie má dále třetí, tzv. temenní oko. Jedná se o plně vyvinutý zrakový orgán na temeni hlavy. V lebce je pro něj utvořená skulinka. Malé haterie i díky temennímu oku vidí, ovšem s přibývajícím věkem je samotné oko překryto vrstvou kůže a šupin. Může tedy sloužit pouze jako světločivný orgán, který rozeznává změny intenzity světla. Také metabolismus tohoto tvora je značně pomalý. Běžná tělesná teplota haterie se pohybuje okolo 10 – 12°C a v klidu si vystačí s jedním nádechem za hodinu. Při pohybu však dýchá s vyšší frekvencí – 8 nádechů v jedné minutě. Haterie novozélandská si dokonce uchovala způsob žvýkání potravy pro časy minulé. Dnes je považován za raritu. Horní čelist je vybavena dvěma řadami zubů, dolní čelist pouze jednou. Dolní řada zapadá do mezery mezi dvěma horními řadami. Haterie si tak potravu při žvýkání porcuje. Na jídelníčku převládá hmyz a drobní plazi. Neodmítne ani vejce, mláďata mořských ptáků a smlsne si i na vlastních mláďatech. Na svou kořist číhá převážně v noci. Přes den se raději sluní u své nory.

Samotář s pomalým vývojem

Díky tomu, že haterie žije velmi pomalu, tak se i pomalu vyvíjí. Tito ještěři jsou samotáři, kteří si hlídají svá teritoria. Na počátku ledna začínají námluvy, kdy se samec snaží okouzlit všechny samičky, které se vyskytují v okolí, s touhou se spářit. Po páření se uvnitř samice vyvíjí vajíčko. Tento proces trvá někdy i přes 4 roky. Teprve pak matka klade do nehluboké jamky okolo 10 vajec a dále se o své potomky nestará. Mláďata se vylíhnou až po roce. Měří jen 10 cm a po narození se schovávají v lesích, kde po dlouhých 15 let dospívají. Až poté dosahují velikosti dospělce a dospějí i pohlavně. Haterie novozélandská se ve volné přírodě dožívá více než 100 let.

Share on facebook
Sdílet na Facebooku

Čas na zdraví

Reklama

Používáme cookies, abychom vám zajistili co nejsnadnější použití našeho webu. Více informací: Podrobnosti o cookies.